Three Golden Lions Restaurant / Prague

Uhelný trh 1 Prague 110 00
+420 224 284 118
$$$$
Opening Hours
Sun, Mon, Tue, Wed, Thu, Fri, Sat 11:00 - 00:00
Description

Na domě čp.420/1 U tří zlatých lvů na Uhelném trhu v Praze 1 je pamětní deska z bílého mramoru s textem:„V tomto domě bydlel Mozart v roce 1787“ a pod ní portrétní reliéf W.A.Mozarta ze staré desky Na Bertramce. Původní deska Gesangvereinu z roku 1887 byla nahrazena deskou Umělecké besedy (1937); Úprava z r.1956 Mozartovou společností ( T.Konstantinová-Amortová) "Wolfgang Amadeus Mozart přišel do styku s naším prostředím a naší hudbou dvakrát v dětství, a to celkem náhodně. Více než při jednom zájezdu na Moravu však se však setkal s českým živlem na svých cestách Evropou. V 18. století byli totiž hudebníci z českých zemí přímo rozeseti téměř po všech evropských hudebních centrech. Podobně jako italští zpěváci zaplavovali operní divadla od Lisabonu po Petrohrad, čeští hudebníci hráli v nejrůznějších orchestrech a kapelách od Londýna až po Cařihrad. Emigrace hudebníků, kterým odchod ze země umožňoval dosáhnout lepšího existenčního uplatnění u cizích dvorů, zbavoval je potupného lokajského postavení a často i osobního poddanství, které u nás stále ještě platilo, se stala příznačným jevem českého hudebního života. Nevymizela úplně nikdy, třebaže se během času společenské podmínky změnily; i v 19. a 20. století odcházelo mnoho českých hudebníků do ciziny." Čechů, se kterými se Mozart setkal, ba setkával, bylo víc.Dá se však říct, že nejvýrazněji se do jeho života i do jeho tvorby zapsal Josef Mysliveček. Byl úspěšný a mohl se přiřadit k té hrstce severských (nebo zaalpských) skladatelů, kteří se dokázali svými operami prosadit v samotné zemi hudby. S Giuseppem Venatorinim, zvaným Il Boëmo (tak Myslivečkovi v Itálii říkali) se Mozart sešel v Bologni koncem března 1770. roku. V té době byl Mysliveček na vrcholu své slávy. Italská operní divadla ho zahrnovala nabídkami - prvá provedení jeho oper si zajistila Florencie Parma, Turín, Benátky, Padova , Bologna i Řím. Nejvíc byl ovšem ctěn v Neapoli, kde měl v opeře přímo své domovské právo a pro tamější Teatro San Carlo napsal devět oper. Při všech svých úspěších neztratil Mysliveček smysl pro lidské hodnoty a umělecké kvality děl jiných Mladého, tehdy čtrnáctiletého Wolfganga si upřímně oblíbil. Od té doby udržoval s Mozartovou rodinou přátelské styky a svými známostmi usnadňoval Wolfgangovi cestu za společenským uznáním. Mozart našel v díle svého staršího přítele mnoho podnětů. Snad jenom Bach a Haydn byli pro jeho vývoj významnějšími vzory než byl Mysliveček. Mozart ve svých dopisech nejednou hovoří o Myslivečkových skladbách s uznáním a obdivem. Dal si pořizovat jejich opisy a své sestře doporučoval Myslivečkovy klavírní skladby, "neboť jsou to sonáty, které se musejí všem lidem líbit, snad se je lze naučit nazpaměť a budí pozornost, když jsou hrány s náležitou přesností..." "Je známo, že Mysliveček měl vliv zvlášť na Mozartovu melodiku a na formální řešení sólového koncertu," píše ve své knize o geniálním skladateli a Praze muzikolog a předseda Mozartovy obce docent doktor Tomislav Volek. "K řadě důkazů lze připojit dosud nepovšimnutou melodii v menuetu Myslivečkova oktetu Es dur, kde lesnín rohy přednášejí téma, jehož čtyři první takty jsou téměř totožné s menuetem Dona Giovanniho" Wolfgang mohl tuto skladbu u Myslivečka slyšet, uchovat si ji v podvědomé paměti a pak jednu z melodií učinit v dokonalém tvaru součástí svého vrcholného díla. Před svou čtyřicítkou Mysliveček těžce onemocněl; léčil se v Mnichově, avšak výsledkem pochybného chirurgického zákroku byl jen upálený nos. (S touto historií jsme se už na svých Toulkách potkali.) Zohavený Mysliveček, jehož nové oratorium Abrahám a Izák budilo nadšený obdiv celého Mnichova, ležel opuštěný v nemocnici a zde také došlo k poslednímu dojemnému setkání obou přátel. Wolfgang to všechno vylíčil v dopise otci; nezapomněl ani na Myslivečkův návrh, aby se vypravil do Prahy a nabízel mu doporučující dopis pro hraběte Pachtu. Jenomže tehdy měl Mozart ještě jiné plány. Chtěl především získat u některého z předních dvorů Německa místo kapelníka nebo skladatele. Zažil však na této cestě, kterou podnikal s matkou a bez účasti společensky zkušeného otce, nejedno příkoří. Už nebyl zázračným dítětem a roztomilým chlapečkem. byl to dospělý mladý muž, vzrůstem drobný a ve tváří nijak půvabný. Přestal být společenskou senzací. Jeho vizitkou už bylo "jenom" jeho umění. Navíc se před ním vynořil dosud neznámý problém: musilo zajistit obživu pro sebe i svou matku. Ze Salcburku otec rozčileně připomínal, jak je rodina zadlužena. Když se Wolfgangovi nepodařilo získat vhodné angažmá v Německu, vydal se za štěstím do Paříže. On tehdy vlastně neměl žádný důvod k cestě do Prahy. Tady zatím ho ještě neměl. V Praze žádný dvůr nebyl a kapely pražské aristokracie byly dobře obsazeny domácími hudebníky. Měl spíš důvody, proč do Prahy nejet. V Salcburku neproběhlo jeho uvolnění k další umělecké cestě právě snadno. Arcibiskup neměl mladého umělce zrovna v lásce a víc než uspokojení z Mozartových zahraničních úspěchů do naplňovala nevole nad sebevědomím a ambicemi měšťanského synka, který si na svůj stav počínal příliš hrdě, zapomínal, že je jen služebníkem a svému fidlání připisoval nadměrný význam. Fidlání? Na ja, richtig, nur eine Fiedlung. Nakonec musel arcibiskup Mozarta ze svých služeb stejně propustit. Krátce před touto aférou koncertovali v Salcburku manželé Duškovi z Prahy (paní Josefina byla vnučkou zdejšího purkmistra Weisera). Ti si Wolfganga rázem oblíbili a srdečně ho zvali do Prahy. Přesně tak, a své pozvání opakovali písemně z Prahy ihned poté, když se dozvěděli, že Mozart službu u arcibiskupa opustil. "Ať jen Wolfgang nyní přijede do Prahy přímo neb okl-kou, vždy bude přijat se srdcem plným přátelství!" Na Duškovy dokonce padlo u dvora podezření, že to byli oni, kdo přemluvil Wolfganga, aby opustil arcibiskupskou službu a šel do Prahy. Ze Salcburku psal svému synovi otec Leopold: "Kdybys byl jel odtud do Prahy, nikdy by to arcibiskupovi nevymluvil!" Dvě naléhavá pozvání dostal Mozart v roce 1777, a žádné nepřijal. Praha pro něho neměl žádnou přitažlivost. K návštěvě ho vyzývali Mysliveček, a také Duškovi. Další jméno. S Myslivečkem to bylo setkání poslední, s Duškovými první. Paní Josefině věnoval Mozart na svého pobytu v Salcburku árii s recitativem Ah, lo previdi... Ach, tušila jsem to. Už tehdy zřejmě vzniklo mezi jedenadvacetiletým Wolfgangem a o dva roky starší paní Josefinou silné pouto. Přátelství? Či snad přímo lásky? Silné pouto vzájemné náklonnosti. Manželé Duškovi představovali nepříliš vyrovnaný pár: věkový rozdíl byl mezi nimi dvaadvacet let a navíc byl František Xaver Dušek následkem úrazu v mládí fyzicky postižen. Leopold Mozart, který s velikou nelibostí sledoval každé citové vzplanutí své ho syna, měl pro paní Josefinu jen slova příkré kritiky. Ve zpěvu jí vytýkal, že přepíná svůj výraz a zneužívá svůj silný hlas - - narážel i na její nápadný způsob oblékání - pražského hraběte Clam-Gallase přímo prohlašoval za jejího amanta, který jí vydržují celou ekvipáž a podobně. Jeho slovům by mohl dodávat věrohodnosti i soud Friedricha Schillera, který slyšel Duškovou zpívat ve Výmaru a psal pak přátelům o její "vyzývavosti, neřku-li přímo drzosti." Většina dobových zpráv však o Duškové mluví s respektem. V Praze byla oblíbena, v Drážďanech měla její vystoupení dobrý ohlas. Jestliže při jejích koncertech účinkovali takoví umělci jako Mozart a později i Beethoven, nelze o jejích uměleckých kvalitách pochybovat. "Mnoho let patřil do nejbližší Mozartovy společnosti všestranný český hudebník Josef Fiala, skvělý hobojista a violoncellista, který byl úspěšný i jako skladatel. Vstoupil do služeb salcburského arcibiskupa, snad aby byl blíže Mozartově hudbě, kterou už dlouho obdivoval a neúnavně propagoval. Mozarta s Fialou seznámila samozřejmě hudba - když jednou v Mnichově hrálo pár hudebníků Mozartovi serenádu, samozřejmě že byli vycvičeni Fialou. Hráli pro mě kusy od něho a musím říct, že jsou velmi pěkné. Má velmi dobré myšlenky." Korespondence členů Mozartovy rodiny je plná zpráv o Fialovi, který se pravidelně zúčastňoval častých domácích hudebních večírků u Mozartů. A když ho neklidná krev přiměla opustit Salcburk, odešel do Vídně za Wolfgangem, který ho zpočátku ubytoval u sebe a pomáhal mu najít vhodné uplatnění. Tak to byl Josef Fiala, a další Čech, se kterým se Amadeus potkal ještě předtím, než přijel do Prahy: Jiří Antonín Benda. "Viděl jsem Medeu od Bendy; udělal ještě jednu, Ariadnu na Naxu, obě vskutku výtečné. Víte, že mi Benda byl mezi luteránskými hudebníky vždy nejmilejší. Miluji tato dvě díla tak, že je vozím stále s sebou." Upřímný obdiv k Bendovi si Mozart uchoval celý svůj život - předplatil si edici Bendovy klavírní tvorby, rozvrženou do mnoha let. A Josef Rejcha. Skladatel a violoncellista. Působil s velkou skupinou českých hudebníků v Německu. Zastavil se i v Salcburku a jeho hru vysoko ocenil i přísný Leopold Mozart. Wolfgang byl zrovna na cestách a tak mu aspoň sestra Nannerl zahrála jednu z bratrových sonát. "Violoncellista Rejcha, který hraje velmi dobře na klavír, řekl několikrát, že je to velmi důkladně komponováno," referoval otec v dopise synovi, a hned v dalším psaní dodal: "Koncert, který hrál Rejcha, byl velmi dobrý, nové myšlenky. a hodně Tvého rázu." Mozart a česká hudba měli k sobě vždycky hodně blízko, což dokládá i obdiv, který Amadeus věnoval mším Františka Xavera Richtera a umění hornisty Jana Václava Sticha-Punta, o kterém řekl: "Punto fouká velkolepě!" Když mu v Paříži zemřela matka, která ho do Francie doprovázela, byl mu oporou český trubač František Josef Hejna. Pomáhal mu matku ošetřovat a stál u jejího úmrtního lůžka. "Tohle byl nejsmutnější den mého života. Nebyl u toho nikdo jiný než já, náš dobrý přítel pan Hejna a opatrovatelka." I jejího pohřbu se zúčastnil František Hejna, trubač lehké kavalérie královské gardy. V Hejnově malém pařížském nakladatelství vydal Mozart své proslulé klavírní variace, divertimento a klavírní sonáty. "Počet českých hudebníků, s nimiž se Mozart stýkal ve Vídni, byl dán už samotnou skutečností, že v rakouském residenčním městě jich bylo soustředěno více než kdekoli jinde." Tak například Jan Křtitel Vaňhal, s tím hrával Mozart v kvartetu. Pavel Vranický byl Mozartovým spolubratrem v zednářské lóži. Josef Leopold Koželuh (s tím si byli vzájemně přísnými kritiky), zato přátelství s Benediktem Žákem bylo velmi srdečné. Žák s úspěchem zpíval v singspielech, byl to první představitel Tamina v Kouzelné flétně. "Často přicházel Mozart k Žákovi, aby si spolu vyšli na procházku," vzpomínala Konstance Mozartová. "A zatímco se Žák oblékal, posadil se Mozart k jeho psacímu stolu a tu a onde přikomponoval kousek do jeho opery - tak je více míst v Žákových operách dílem Mozartovy ruky." Ještě 4. prosince 1791 odpoledne navštívil Žák Mozarta, aby si spolu s dalšími dvěma zpěváky divadla Na Vídeňce prošli dokončené partie Mozartova Requiem. Žák zpíval falsetem soprán, Mozart alt. V noci Mozart zemřel. Praha o Mozartovi dost dlouho nevěděla. Jenom občas proniklo na chrámový kůr nějakého jeho dílko. Skutečný začátek mozartovské éry v Praze znamenalo až uvedení Únosu ze serailu. Přesné datum známo není, ale bylo to první provedení tohoto singspielu mimo Vídeň. Je možná, že byl hrán už roku 1782 ve starém divadle v Kotcích, ale zcela určitě byl na programu v zahajovací sezóně nového pražského divadla, které dal na náměstí vedle Karolina postavit hrabě František Antonín Nostic. Únos ze serailu objevil Praze Mozarta. Jak napsal první Mozartův český životopisec, profesor na královském malostranském gymnasiu František Němeček: "Nyní začali Češi vyhledávat jeho kompozice; a už v tomtéž roce bylo možno ve všech lepších hudebních akademiích slyšet Mozartovy klavírní kusy a sinfonie. Od nynějška bylo o náklonnosti Čechů k jeho dílu rozhodnuto." Na další Mozartovu operu si však Praha musela počkat až do roku 1786. Mozart, který toužil po tom komponovat velké opery, nemohl totiž dlouho ve Vídni získat ani libreto, ani objednávku na operu. Podepsali se na tom i někteří hudebníci ve dvorní službě, kteří se cítili Mozartovými schopnostmi ohroženi. (Ach ano, závist dokáže rozvázat právě tolik jazyků, kolik jich obdiv umlčí, jak říkal pan Balzac...) Nepřízeň těch závistivých zakusil Mozart naplno, když nastudoval Figarovu svatbu - ta měla ve Vídni premiéru na prvního máje roku 1786. V prvních prosincových dnech téhož roku ji uvedla Praha. Ohlas díla byl nevídaný. "Konečně tedy nadešel čas, aby Mozart navštívil Prahu," píše muzikolog docent doktor Tomislav Volek. "Deset let docházela pozvání od Duškových - naposledy jim sliboval návštěvu na jaře 1786, také od hraběte Jana Josefa Thuna a od jiných Pražanů, avšak teprve s obrovským úspěchem Figarovy svatby v Praze přišel ten pravý podnět. Po smutném osudu Figara ve Vídni, kde se premiérový úspěch záhy rozplynul a opera zmizela z programu, se Mozart potřeboval osvěžit v kruhu přátel a obdivovatelů, kteří dovedli ocenit mimořádnost jeho díla." Historik František Němeček napsal o Figarově svatbě v Praze: "Tato opera byla hrána celou zimu takřka bez přerušení a pomohla k dokonalé nápravě smutných poměrů divadelního podnikatele. Nadšení, které u publika vzbudila, bylo dotud bez příkladu; lidé se jí nemohli dosyta naposlouchat. Záhy z ní byl pořízen dobrý klavírní výtah, byla upravena v part pro dechové nástroje, v kvintet pro komorní hudbu a v německé tance; ano i harfenista na hospodské lavici musel zahrát árii, chtěl-li, aby mu naslouchali. Zajisté je tento zjev způsoben především výborností díla, ale jen publikum,, které má tolik smyslu pro pravé krásno v hudbu a tolik důkladných znalců mezi sebou, mohl hned vycítit cenu takového umění." V pražské společnosti a v tisku se o Mozartovi mluvilo stále s rostoucím uznáním a vždy jako "o našem slavném Mozartovi." Když "Figarka" sklidila v Praze takový úspěch, napsal jeden přední pražský deník: "Náš velký Mozart se o tom jistě sám doslechl, neboť od té doby jde pověst, že sem sám přijede." A za týden nato se opět psalo o mistrovství vídeňského, vlastně ne, "našeho pana skladatele:" "Divadlo bylo znovu zcela zaplněno. Tato opera se bude moci dávat ještě dlouho, než - ke cti pražského vkusu - se za ni bude požadovat nová." Pražský divadelní nadšenec, lékař Antonín Daniel Brejcha, dal vytisknout svou holdovací báseň (arci německy, národní obrození bylo ještě v plenkách), a v něm nazývá skladatele vládcem nad dušemi a německým Apollónem. Tato báseň byla přiložena k dalšímu zvacímu dopisu, který byl poslán členy pražského orchestru a společností znalců a milovníků hudby. Pověst o Mozartově zamýšlené cestě do Prahy nebyla planá. V pondělí 8. ledna roku 1787 se Mozart vydal v doprovodu své choti na cestu do české metropole. Uvítací článek v pražských novinách končil přáním, aby také sám v Praze koncertně vystoupil. První Mozartova cesta z Vídně do Prahy měřila 42 míle, což je 307 kilometrů. Vedla po císařské poštovní silnici přes Znojmo, Jihlavu, Brod a Kolín. Ve čtvrtek 11. ledna (v pravé poledne) byl na místě. Uprostřed Prahy. Jak se vzápětí ukázalo, uprostřed své Prahy. Zdroj: http://www.rozhlas.cz/toulky/vysila_praha/_zprava/299551

from official Facebook page
# 1629 of 1764 Restaurants in Prague
normal 88 votes
1.9
Tips from the Net @ Three Golden Lions Restaurant
Divide Water PHE Ltd 01708441433 en
Good service good food (lamb shank a tiny bit dry). Best food we have had in four days. It's been hard to find really good restaurant. GooglePlace - October 2017
Motop Motop en
We had dinner as a group The service was very good. The waiter speaks fluent English We had several dishes they were quite big and very tasty. GooglePlace - September 2017
Daryl Taylor en
Went here for our first night. Good service, cheap and tasty food. What more could you want? Staff speak good English which was a bonus for us GooglePlace - September 2017
Sebastian böttcher en
Good prices Good food Nice waiters :-) GooglePlace - August 2017
Tanja Markovic en
The food was really good, however the waiter was very rude. When we asked for the bill, he kept repeating that the service was not included. I find that very unprofessional. GooglePlace - August 2017